Historie města Bolesławiec úzce souvisí s hrnčířstvím od středověkých dob. Město a okolní oblasti, které se nacházejí v povodí řek Bóbr a Kwisa, oplývají bohatými ložisky jílů vhodných pro výrobu kameniny. Vyskytují se zde také jíly používané pro výrobu glazury, které dávají lehce sklovitý, hnědý povrch tzv. hlinitých glazur, typických pro boleslaveckou výrobu.
Nejstarší zmínka o hrnčíři z Bolesławce je v městských knihách města Svídnice (Świdnica) z roku 1380. Poprvé se informace o fungování pěti hrnčíren objevují v kronikách v 15. století. Na Dolním předměstí byly umístěny čtyři dílny, jedna pak byla na Horním předměstí. Nejstarší zdrojové informace o cechu místních hrnčířů jsou z roku 1511, ale není pochyb o tom, že tento cech fungoval už dříve.
Nejstarší příklady boleslavecké keramiky byly získány pro sbírku muzea prostřednictvím archeologického výzkumu prováděného ve městě. Do této skupiny patří konev z druhé poloviny 13. století, objevená na náměstí v roce 2007. Další předměty byly objeveny ve stejném roce v nejstarší doposud prozkoumané novodobé bolesławiecké hrnčírně v Piaskowé ulici. Objekty objevené v té době jsou většinou datovány od 16. století do první poloviny 17. století. V muzejní expozici jsou představeny desítky rekonstruovaných nádob, mezi nimi bohatě zdobené, kobaltovou glazurou pokryté džbány s vyobrazením Ukřižování, hnědé džbány zdobené rádélkem, sady lahví a lékárnických nádob a také jedinečná keramická hračka – koník. Muzeum vlastní také unikátní sbírku nádob ze 17. století, tzv. bolesławiecký poklad, kterou získala díky finanční podpoře společností působících ve městě a okrese. Tyto výrobky se vyznačují bohatou výzdobou lepenými tlačenými motivy, které byly pokryty stejnou glazurou, jako celá nádoba. Reliéfní dekor byl vytvářen ve formách, které byly zpočátku dřevěné, potom keramické.
Koncem 17. století se v hrnčířských dílnách města Bolesławiec začaly vyrábět džbány s hladkým nebo šikmě rýhovaným břichem. Džbány původně měly kulatá břicha. Od poloviny 18. století je postupně vystřídaly oválné tvary. Starší džbány byly zdobeny širokými žebry, často ve svislém uspořádání, na mladších nádobách jsou žebra jemnější a hustší a uspořádána šikmo na břichu. Vedle hlinité polevy se používaly glazury s různými odstíny zeleně. Nádoby bývaly opatřeny cínovým poklopem, který byl uchopen k uchu nádoby. I okraj džbánu (výlev) a kraj dna býval často obložený kováním, aby se prodloužila životnost nádoby. Na poklopech byly často vyryté datace či iniciály. Na jejich vnitřní straně lze najít signatury řemeslníků, kteří se věnovali výrobě kování nádob. Samotné boleslavecké nádoby nebyly tehdy signovány.
V 18. století, podobně jako v předchozích stoletích, hlídali mistři hrnčířství v Bolesławci pečlivě výsadu udržovat stálý počet pěti dílen. Od tohoto tradičního počtu bylo patrně upuštěno až v 90. letech 18. století. V roce 1806 bylo ve městě deset mistrů, roku 1829 třináct mistrů (sdružených v cechu) a dva nesdružení hrnčíři.
V 18. století vyráběli hrnčíři konvice na kávu a čaj, nádoby a dózy na máslo a šňupací tabák, džbány, korbely, lahve, hrnce, polévkové mísy, kalamáře i kropenky, misky, nočníky, retorty a další laboratorní nádobí. Hlavní část produkce tvořilo hladké hnědé nádobí pro každodenní použití. Menší skupinu nádob, která se vyznačuje uměleckou hodnotou, tvoří nádoby zdobené žebrováním a plastickou dekorací – lepenými tlačenými motivy. Největší popularitu v 18. století získaly nádoby (hlavně konvice na kávu a čaj) zdobené bílými nebo krémovými plastickými dekory, které byly kontrastní s hnědou polevou nádoby. Kolem poloviny 18. století se začaly tyto dekory malovat za studena a také se začalo používat zlacení. V 18. století představovaly dekorace provedené touto technikou různé ikonografické motivy, mimo jiné Adama a Evu pod stromem poznání dobra a zla (znak bolesławieckého cechu hrnčířů), motiv Agnus Dei, sv. Jana Nepomuckého, kříž a skupinu ukřižování, císařský erb Habsburků a také erby Pruského království, Saského knížectví a znak města Bolesławiec.
Ve své expozici prezentuje muzeum rovněž kopii tzv. Velkého hrnce, vytvořeného mistrem Joppem v roce 1753, který se stal symbolem řemeslných dovedností místních hrnčířů. Velký hrnec měl podivuhodnou velikost: byl vysoký 2,15 m, obvod v nejširším místě byl 4 m, objem čítal 1970 litrů a celý hrnec vážil 600 kg. Zpočátku stál ve dřevěném domě ve Zgorzelecké ulici. Po 140 letech v roce 1893 byl přemístěn do bašty u městského rybníka, kde ho mohli zájemci obdivovat spolu s dalšími výrobky místního řemesla. Po vzniku Městského muzea byl v roce 1909 umístěn do jednoho z muzejních sálů a do roku 1945 byl jedním z nejcennějších exponátů. O jeho dalších osudech existují pouze domněnky, podobně jak tomu je v případě mnoha dalších muzejních exponátů, které zmizely koncem druhé světové války.
V roce 1793 podnikl slezský ministr hrabě Karl Georg von Hoym kroky pro podporu výroby kameniny v Bolesławci. Na jeho příkaz poslal profesor Carl Daniel Bach, malíř a ředitel Vratislavské umělecké školy, do Bolesławce v roce 1793 kresby nádob s klasicistními tvary, které navrhnul on sám. Bachovy nádoby se bolesławieckým hrnčířům líbily, ale kvůli velkému počtu objednávek se neodhodlali zavádět novinky. Teprve v roce 1802 vytvořil Ernst Samuel Gotthard soubor nádob podle Bachova projektu. V roce 1825 ho následovali další místní hrnčíři a začali vyrábět nádoby tohoto typu, zdobené nalepovaným dekorem s antickou tématikou, vyobrazeními Amora, tančících bohyní a vestálek, putti, rostlinnými ratolestmi, girlandami a akantovými listy.
Největší změny v bolesławieckém hrnčířství byly spojeny s činností Johanna Gottlieba Altmanna, který výrazně zvýšil uměleckou úroveň místních výrobků. Zavedl také řadu technických inovací. Již v roce 1818 začal experimenty, jejichž cílem bylo zlepšit hrnčířskou hmotu tak, aby získal materiál podobný porcelánu. V roce 1825 vynalezl nový, pro zdraví bezpečnější typ polevy s nízkým obsahem olova, který měl také výhodu nízkých výrobních nákladů. V Altmannově závodě se kromě užitých nádob vyráběly i vázy, dózy, džbánky a šálky s podšálky, ale také elegantní kávové sety zdobené reliéfními dekoracemi s antickými motivy, které byly vyráběny často podle projektů Karla Friedricha Schinkela. Mezi největšími Altmannovými úspěchy bylo získání čestné ceny na prestižní výstavě řemesel v Berlíně v roce 1844 a zlaté medaile na slavné první velké světové výstavě v Londýně v roce 1851.
Kolem roku 1882 se vedle stávajících nádob pokrytých hlinitou polevou a dekorovaných nalepovanými dekory objevil nový typ dekoru: razítkovaný dekor. Razítka se dělala z houbičky, používaly se intenzivní barvy: kobaltová a zelená. Vzácněji používali místní hrnčíři jiné techniky zdobení jako je mramorizace a intarzie.
V roce 1897 byla v Bolesławci založena Královská odborná škola keramická. Řídil ji dr. Wilhelm Pukall, významný chemik, který byl po mnoho let spojený s Královskou manufakturou porcelánu v Berlíně a který zpracoval novátorsky vzdělávací program, těsně spojující rozvoj uměleckých dovedností s technickými znalostmi. Škola byla jakýmsi výzkumným ústavem, jehož úkolem bylo studovat místní výrobní podmínky a poté připravovat návrhy na modernizaci místního hrnčířství. Školní pedagogové připravovali pro hrnčíře nové receptury keramických hmot a glazur a také vyvíjeli nové metody formování, zdobení a výpalu nádob. Poskytovali rovněž rady při řešení technických problémů. Pod vlivem školy byl v bolesławieckých hrnčírnách zaveden proces mechanizace výroby, staré metody přípravy hlíny byly nahrazeny plavením v karbovnách, starou hlinitou polevu vystřídala umělecká hlinitá poleva a bylo zavedeno odlévání do sádrových forem. Výsledkem byla větší vodotěsnost a hladkost střepu a také bylo možné dosáhnout preciznější a komplikovanější tvary nádob. Byl vylepšen i proces vypalování díky použití nových typů pecí. Dalším důležitým úkolem keramické odborné školy bylo zavedení nových, elegantnějších tvarů a nových metod zdobení. Projekty zpracovávali nejen ve škole vyučující Ernst Heinecke a Wilhelm Waldeyer, kteří byli dříve spojeni s Královskou manufakturou porcelánu v Berlíně, ale i mimo jiné i významný drážďanský sochař a designér v oblasti uměleckého řemesla Karl Groß, jeden z největších umělců secesního období Henry van de Velde nebo slavný berlínský sochař August Gaul. Během meziválečného období se mezi uznávané návrháře zařadil také učitel bolesławiecké školy Artur Hennig.
Odborná škola keramická zavedla novinky i v oblasti použití glazur a dekorací. Podglazurní barvy byly zdokonaleny tak, aby co nejlépe harmonizovaly se světle šedým tónem jemné kameniny. Byly vyvinuty nové receptury na stékavé glazury, inspirované východoasijskou keramikou. Používaly se krystalizující a matné glazury, zlepšilo se také umění keramické intarzie, a ve 20. letech 20. století byla zdokonalena technika zdobení malbou a stříkáním pomocí šablony.
Hrnčířské závody, které nejvíce spolupracovaly s Odbornou školou keramickou, tj. hrnčírny Kurta Randhahna, Alfreda Seifferta, Huga Reinholda, Roberta Burdacka, Julia Paula a Karla Wernera, nejen plně využívaly nové výrobní metody, ale také úzce spolupracovaly s výtvarníky-designéry a průběžně sledovaly měnící se směry a trendy v umění a kreativně čerpaly inspiraci ze secese, Vídeňských dílen (Wiener Werkstätte), art deco a nové věcnosti (Neue Sachlichkeit). Keramické výrobky vytvořené v těchto závodech dobyly trhy téměř po celém světě a získaly řadu ocenění, mimo jiné na světových výstavách v St. Louis v roce 1904 a Bruselu v roce 1910.
V roce 1936 bylo z iniciativy ředitele Eduarda Berdela a učitele Fritze Theilmanna z Odborné školy keramické založeno sdružení šesti keramických továren pod názvem Bunzlauer Braunzeug. Charakteristickým rysem výrobků vyráběných ve sdružených továrnách byly hnědé nádoby s bílým dekorem vytvořeným pomocí rožku. Typický byl i návrat k tradičním metodám výroby keramiky, včetně použití hrnčířského kruhu.
